Knihy pro mě dlouho představovaly téměř posvátné předměty, které je třeba mít v úctě a chránit je od jakéhokoliv poškození. Když jsem se asi v sedmnácti letech poprvé stala svědkem toho, jak jeden odporný chuligán (jinak tedy můj docela milý spolužák) vytrhl ze své knížky stránku, aby si na ni zapsal myšlenku, zůstala jsem na to koukat doslova s otevřenou pusou, abych se pak vyčítavě podívala vzhůru, jak to, že ho v tu ránu netrefil blesk.
A teď sedím u krbu a pálím knihy.
Venku sýkorky a vrabci (neboli krkavci, jak jim ráda říkám) zobou z naplněných krmítek (bod do Velké hry) a já se dívám do plamenů a přemýšlím, co to ve mně vyvolává.
Pálím knihy. Pálím slova. Pálím i myšlenky? Pálím něčí práci. Pálím jen obyčejný papír?
Znovu si prohlížím hromádku knih, které si knihovna odmítla nechat darovat (knih je asi všude dost). Příběh egyptské královny, domorodé kmeny Afriky, padesát let starý slovník latiny…
Co je větší hřích, pálit knihy tlusté, nebo tenké? Pálit poezii nebo prózu? Českou nebo překladovou literaturu?
Pálení příběhu o dobývání pólu, napsaného Rusem, jehož jméno mi nic neříká, ve mně nevyvolalo žádnou emocionální odezvu. Ač to byl starý zažloutlý papír vysoké gramáže, hořel stejným plamenem jako pytlíčky od zeleného čaje.
Oko mi padlo na jinou knihu: Dívka ve vlaku. Paula Hawkins. Dostala jsem ji od kolegů, když jsem měnila zaměstnání, a každý do ní napsal zprávičku či přání, což mě nadchlo. Z trhání stránek knih mám sice doteď trochu husí kůži, nalézání vepsaných vzkazů ve mně ale vyvolává čirou radost! Tedy pokud to nejsou nějaké pitominy nebo sprosťárny.
Tak co teď… hodit do ohně, nebo si ji nechat?
Přiložila jsem egyptskou královnou, abych pokus rozšířila, a pohled na zmenšující se hromádku vedle kamen vyslal do mého mozku vlnu úlevy. Vybavila jsem si svou knihovničku, která nedávno ošklivě přetékala knihami a nyní díky Velké čistce viditelně prokoukla, a znovu jsem musela uznat, že na tom minimalismu něco je. Doslechli jste se o něm už také?
Minimalismus, anti-konzum, pomalá móda a recyklace jsou teď velice trendy témata. Vtipně o nich mluví třeba i nová německá komedie Bez věcí nad věcí (100Dinge). První fáze minimalizmu je ale úplně obyčejný Velký úklid, ke kterému se alespoň jednou za rok donutí skoro každý. U nás doma to většinou probíhalo před Vánoci :).
Pokud se vám ale při tom uklízení podaří kromě klasického odpadu, starých časopisů, nadbytečného skla, ošuntělého oblečení a téměř vypotřebovaných kosmetických produktů vytřídit i všechno, co se bude jednou ještě hodit, pak jste poskočili rovnou do druhé fáze.
To je docela jednoduché, nebo ne? A přitom se člověku tolik odlehčí, když se všeho toho balastu zbaví!
Prodejte to, darujte, recyklujte, odevzdejte do sběrny, a pokud nic z toho nejde, tak to vyhoďte. Tahle posloupnost je náročnější, než prostě naplnit popelnici, ale budete z ní mít lepší pocit, a možná získáte i nějaké extra penízky nebo body přátelství, což určitě stojí za námahu.
No a pak už zbývá ta nejtěžší část – snažit se, aby se vám zbytečnosti do domova a do života už nevracely. Jestli ale minimalismu přijdete na chuť, pak to pro vás bude úplně přirozené.
Mně se na minimalismu nejvíce líbí, že mám o svých věcech lepší přehled, mám jich méně, takže jim věnuji větší pozornost a aktivněji je používám. A to mi myslím dělá lepší život.
Připravila jsem si chai masalu (neboli indický nápoj z černého čaje, mléka a asi sedmi druhů koření – mňam! + bod do Velké hry), posadila se před krásně hřející krb a začetla se do autobiografie Michelle Obamové – Můj příběh, kterou jsem si cíleně pořídila v elektronické verzi pro čtečku (ale mohla jsem si ji také půjčit v knihovně).
Zítra ráno budu zatápět latinským slovníkem a nebudu cítit ani špetku viny. Dívka ve vlaku ale v ohni neskončí. Své místo v mém srdci si obhájila. V minimalismu se totiž nemusíte zbavit úplně všeho, víte? 🙂