Cyrano de Bergerac – Bio Oko / London National Theater

I just love words, that’s all…

Projekt National Theater Live vyskočil na Facebooku a bylo jasné, že se na jedno z představení půjdu podívat (bod do Velké hry). Volba mezi Frankensteinovým monstrem, kde dvě hlavní role spolu alternovali atraktivní představitelé Sherlocka Holmese, byla Cyranovi těžkou konkurencí, ale tematicky u nás zvítězil on.  Navíc… krásný Skot James McAvoy a zvěsti o tom, že se při tom představení bude svlékat? Nebylo, co řešit.  

Ze spojení “moderní pojetí” a “volná adaptace” mi většinou naskakuje husí kůže, ale tohle se povedlo moc dobře. Minimalistické kulisy (prakticky jen židle a props kabelové mikrofony) a civilní současné oblečení jemně podtrhovalo charaktery postav, ale nestrhávalo pozornost diváků, což bylo moc dobře; vnímat všechno, co na nás z jeviště proudilo, nebylo úplně snadné.

Pokud byste na to představení šli, rozhodně bych vám radila: „Na první půlku kafe, na druhou půlku víno“.

Obsazení herci své role ztvárnili tak dobře, že jsem získala dojem, že musí mít v reálném životě přesně stejné charaktery jako jejich postavy. Během davových scén se ukázalo, že režisér obsadil naprosté minimum “obyčejných bělochů“ a musím říct, že by mě moc zajímalo, jestli si toho všimli všichni diváci a co si o tom mysleli. Za mě to obsazení bylo perfektní a všechny ty různorodé přízvuky jsem si moc užívala. Snad každý herec, který řekl více, než deset vět, u mě aspiroval na pozici nejoblíbenější vedlejší postavy hry. Všichni byly skvělí… tedy až na Roxane. Ta mě dost štvala.

Že Cyranovu sestřenici a objekt jeho lásky (jako ostatní také posedlou veršovaným projevem) hrála černoška oblečená do jeanových lacláčů s pohorkami, která se širokými pohyby klátila po jevišti a mluvila jak černošská hokynářka ze starých filmů (můj doprovod říká, že hrozně přeháním), mi vadilo. Bylo to asi proto, že v mých představách je Roxana dívka, a ne amazonka. Její sebevědomá řeč těla zase ale odpovídala textu, který se mi také nelíbil, na kteréžto téma jsme se s kamarádem doprovodem báječně pohádali.

Ale posuďte sami:

No není ta holka trochu bitch?

Kamarád argumentoval, že je Roxane sebevědomá nadaná žena, co ví, co chce a nebojí se si o to říct. Navíc je přesvědčená o tom, že Christian je schopen nádherných veršů, protože jí je před tím (myslí si ona) už říkal, tak proč by ji měl začít odbývat nějakými snadnými povrchními plky? No… v tomhle mě přesvědčil. Proč ale musí být tak hrubá a neženská? Kdyby Christianovi řekla totéž nějak jemněji, tak bych určitě tolik neremcala. Takhle se svým milým zametat, když mu zrovna jednou nejdou verše?

Pak tu byl Cyrano a James…

Ač bez jakékoliv rekvizit na svém krásném obličeji, jeho pojetí Cyrana jsem věřila – nenaplněným touhám, frustraci, agresi, sebedestruktivnímu chování i obsesivní potřebě dokazovat svou cenu demonstracemi intelektu a statečnosti.

Ale pak… Ve scénách, kdy se vyznával Roxane ze svých citů, to nedýchal v hledišti jediný člověk. Chudák já… o přestávce jsem byla už zamilovaná až po uši. 

Nesuďte přísně – co byste dělali vy, kdyby před vámi James seděl na jevišti na židli, díval se přímo před sebe a procítěně, hravě i zlomeně recitoval:

I worship you, I strip you, I clothe you, I do up the tiniest buttons at your sleeve, I embrace your wrist, I embrace your neck, I kiss the back of your neck, I embrace your wrist, I’m speechless, all I can say is I want – I want – I want – there is no poetry – there is no structure that can make any sense of this – only I want – I want – I want – I want you, Roxane. 

Nemůžu ale říct, že bych s příběhem ani postavou Cyrana samotného neměla žádný problém. Modernizace jazyka (práce autora scénáře Martin Crimpa) a tématu byly sice opravdu úctyhodně povedené a udělaly na mne velký dojem, když se rozsvítilo a my se vrátily do reality, tak mě každá další minuta uváděla do větší a větší frustrace, že něco v té hře bylo hrozně špatně. Proč to tak dopadlo a co tím vším chtěl vlastně básník říct?

Na konci příběh poskočí o 15 let dopředu. Christian zemřel při boji ještě před naplněním svatební noci, Roxane po něm stále truchlí, pije, žije bez cíle, a hra implikuje, že se možná prodává svému původnímu bohatému nápadníkovi za přístřeší a malé živobytí. Kam se poděly její ambice…

Patnáct let se Cyrano díval, jak Roxane čte „Christianovy“ dopisy, jak živoří. Kdyby jí řekl pravdu, riskoval by, že přijde o potěšení její společnosti. Ale také mohli začít společný život a jemu by se splnilo jeho nejtoužebnější přání.

Cyrano, ach, Cyrano, co jsi mi to provedl. Zaútočil jsi na mě intenzivními rýmy v rytmu rapu, v příběhu o různých formách statečnosti a zbabělosti a o důsledcích malých velkých lží. Vykreslil ses jako neatraktivního génia poezie, co se vrhá do bojů s přesilou nepřátel, ale milostné dopisy své lásce raději podepisuje jménem hezounského druha. Jsi statečný voják, co ale teprve těsně před smrtí, když už je pozdě, dokáže říct pravdu o svých citech.

Jaké si z toho, sakra, mám vzít poselství?