Prokletý únor mě nakonec dostal a já se nastydla. Další důkaz, že sport škodí zdraví – nejít běhat, tak mi nic není.
Když jsem v kanceláři potřetí zakašlala, bylo rozhodnuto, že můžu jít domů, abych kolegům neohrožovala imunitu ani morálku, protože nikdo nevěděl, jak daleko je nachlazení od příznaků korona viru. Nebránila jsem se. Jistota je jistota.
Druhý den se mi rýma pevně usadila v hlavě a cítila jsem velkou únavu, takže jsem se prohlásila za nemocnou, lehla si na gauč a otevřela čtečku.
Jsem si docela jistá, že rýma člověku vyžírá mozek, který pak smrkáním mizí pryč, a my máme místo mozku ementál. Dokud se neuzdravíme a díry nezarostou, všechny dobré myšlenky jimi propadnou a ztratí se.
Za první půlden jsem přelouskla životopis Adiny Mandlové – Dneska už se tomu směju. Její nezaobalený, cynický, místy téměř vulgární styl psaní mi byl docela sympatický, jen tedy to, že herci éry černobílého filmu zjevně pili, pařili, kleli, smilnili a chybovali stejně jako normální lidí, mi nemile vzalo iluze. Ale jak se říká Carpe diem – užívej dne (dokud můžeš) – , takže Cheers to them!
Večer jsem si pak tématicky pustila film Přítelkyně pana ministra, ve kterém Mandlová ironicky (a zároveň logicky) hrála. (Nevíte-li proč, přečtěte si její knihu 😉 ). Byl to příjemný večer.
Ve čtvrtek byl můj mozek nadále díratý, a tak jsem se nebránila dalšímu dni s knihou. Vybrala jsem si The Fifth Season od N. K. Jemisin. To byla jízda! Už jsem zapomněla, jak snadné je propadnout dobře napsaným příběhům. Recenzi na knihu naleznete v článku.
V pátek byla rýmička pryč, a tak nezbývalo, než zvýšit laťku a pocvičit se zase trochu v Němčině. Pustila jsem si na free appce LibriVoxu audioknihu Die acht Gesichter am Biwasee od Maxe Dauthendeye. Kratší příběhy s tematikou Japonska, namluvené paní, která si říká Hokuspokus. Má moc pěkný hlas a pečlivě vyslovuje, takže pokud by vám někdo tvrdil, že němčina nemůže znít libozvučně, můžete ji použít jako referenci. Kniha se mi moc líbila a já si mohla odškrtnout hodinku studia Němčiny. Jupí.
V audioknihách vidím velký potenciál. Čtení ve formě vnímání psaného slova je potřeba, aby člověk nedegeneroval a aby se mu prohluboval jazykový cit. I audioknihy mají ale specifické výhody, například to, že je může najednou poslouchat několik lidí (třeba celé auto).
Čtení se prý zase vrací do módy, což je skvělá zpráva, takže si čtěte, čtěte jiným lidem a nechte si předčítat (protože to je krásné), poslouchejte příběhy v audio-formě, inspirujte se, a třeba… začněte i psát svoje vlastní ;).