Velikonoce jsem nikdy neměla ráda. Nechat se jednou ročně vyšlehat tátou, nabarvit vajíčka pro koledníky, aby nás sousedi na vesnici nepomlouvali, vygruntovat a nazdobit chalupu (pro koho vlastně?) a samozřejmě stát v pozoru ve dveřích jako hodná holčička a předstírat, že mi to celé nepřipadá hrozně ponižující a trapné. V časech teenagerovské rebélie jsem se pak zamykala v pokoji a Velikonoce zatvrzele ignorovala.
Teprve mnohem později jsem zjistila, že se tyto svátky dají slavit úplně jinak, veseleji, srdečněji a víc na pohodu. Že jsou malí koledníci roztomilí a člověk se na ně může buďto hezky usmívat, nebo je v tom hodování trochu vykoupat, když se jim nechce pěkně recitovat. Hihi. A velcí koledníci to šlehání, vajíčka a panáky nemusí mít úplně zadarmo – musí si mě nejdřív chytit!
Letošní Velikonoce sice byly odsouzeny proběhnout bez řehtaček a bez koledníků, tím jsem se ale nehodlala nechat rozhodit.
Jedna z výhod pobytu na vesnici je, že prakticky není šance, že by vám došla vejce.
Napakovala jsem se několika tucty a dva týdny předem začala schovávat vyfoukané skořápky, abych se po svátcích nemusela živit jen vejci natvrdo. Čekalo mě jejich malování.
Technika zdobení voskem před barvením je velice jednoduchá, stačí k tomu svíčka, špendlík a tužka, do které špendlík zapíchnete. Zvládne to (zjevně) každý. Jak už to ale u umění bývá, kvalita výsledku záleží na šikovnosti.
Je docela jasné, že ze mě výtvarník nebude. Hlavním cílem ale bylo, abych si tu kreativní činnost užila (bod do Velké hry), a to se povedlo. Tyrkysová batika vznikla tak, že jsem hnědá vejce před barvením vařila ve vodě s přidaným octem, aby se dobře loupala. Nevím, jak jsem na tu hloupost s octem přišla – vejce se loupala stejně špatně jako kdy jindy, ale ta výsledná barvička mi udělala radost.
Velkou výzvou byl mazanec. Jsou v životě totiž věci, jejichž existence a fungování mi přes veškeré vzdělání připadá jako magie. Většinou jde o technologie (skutečně vám dávají smysl vysvětlení o tom, jak funguje internet či telefon? Mně tedy ne.), ale najdou se i obyčejnější věci, ke kterým mám respekt… třeba takové pečení.
Asi to bude tím, že pečení je prakticky chemie, ze které jsem na gymplu málem propadla, a tu ještě dělí jen tři písmenka od alchymie.
Pekaři jsou podle mě mágové, kteří z obyčejných ingrediencí tvoří deliciózní a těžce návykové čarovné pochutiny.
Postavila jsem se k tomu čelem a začala čarovat. Máslo se roztékalo, cukr se blyštil a mouka prášila. Tvaroh se krčil v růžku a vejce otáčelo žloutky v sloup, protože tohle se na zdravou výživu ukecat nedalo. Spíš to připomínalo pašování cracku ve tvarohovém rouše.
Můj nekynutý tvarohový mazanec podle receptu z Apetitu se sice nakonec trošku rozplizl, ale měl krásně zlatavou barvu, ideálně křupavě připálený spodek, a zmizely ho dvě třetiny, jakmile vychladl. Mňam… Mágům zdar!
Pointa dne? Stát se alchymistou nakonec není tak těžké. Těžší je nestát se vášnivým odběratelem vlastního matroše. Ještě, že další na seznamu je až Vánočka… Nebo, že bych se ještě naučila dělat cupcakes? To prý taky správná hospodyňka umí. No… asi radši počkám, co mi řekne váha, až vylezu z karantény.