Májení

Byl pozdní večer – první máj,

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

Dávno jsem zapomněla na Máchův život a dílo, o kterých jsme se učili při studiích. Vzpomínám si ale, že psal šifrované deníky a připravil tak bohemistům velké morální dilema, zda mají právo jeho poznámky dekódovat, a nebo má to, co básník chtěl skrýt, zůstat skryto. Co byste řekli?

Byl časný večer, první máj, a my s kamarádkou a naším průvodcem stáli u kostela v Orlických horách, které ale možná byly Krkonošemi, a hlasitě a procítěně recitovaly z Máje. První dvojverší zpaměti a spolu, od třetího dále již s nápovědou a jedna po druhé. Nečetly jsme ale příliš dlouho.

„Ouplně luny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobe láskou mřela,“

Když jsem dočetla poslední řádek, do očí mi skočily holčičí slzy. Pročpak? Ani nevím. Snad, že se slunce klonilo, ale stále rozehřívalo zemi i nás. Že nás kostel z jedné strany objímal, zatímco daleký obzor lákal z druhé. Že byl vzduch prosycen bující energií a i ve mně klokotala naděje a touha po životě, a po poslouchání hrdliččina hlasu na konci májového dne.

Prožila jsem dny samoty a reflexe a hladověla jsme po vzduchu, vjemech a společnosti. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuku větru a hlasů svých společníků. Pak jsem oči otevřela, podívala se na ty dva a musela se usmívat.

Ke štěstí člověku někdy stačí úplně obyčejné věci. Třeba se dívat, jak v pěkné přírodní kompozici stojí mladá žena a kolem ní, jak kolem jarní květiny, poletuje švihácký kluk a nechce ji za žádnou cenu pustit z hledáčku svého foťáku. Ona se rdí a nervózně se pokouší stát a tvářit tak, aby byl pan fotograf spokojený. Není to krásná momentka?

Jaro přišlo a svoboda klepe na dveře. Tento rok… snad ještě rozkveteme.