Zákaz vycházení, vyhlášený kvůli koronaviru, mne přivedl na otázku, zda se právě nestáváme pamětníky velké společenské změny, která povede až ke kompletní digitalizaci společnosti a společenských vztahů. Nesmíme ven, přesto dále žijeme, pracujeme, podle možností se věnujeme koníčkům, množíme se a vychováváme děti. Lze to. Ne u všech lidí, u všech profesí, ale je to možné.
Většina z nás se určitě těší, až to vše skončí a budeme se moci vrátit k normálnímu životu, jiní ale možná zjistili, že jim věznění v bezpečí vlastního bytu vyhovuje, a zpět do reálu by se snad nejraději vůbec nevrátili. V Japonsku pro to mají i zvláštní termín: hikikomori.
Jsou to lidé, kteří dobrovolně zcela přestali vycházet z bytů. Potraviny a věci pro domácnost jim nosí rodinní příslušníci či donášková služba, se světem komunikují jen online a s nikým se nestýkají. Nechodí na večeře, do kina, s přáteli do parku či sportovat, do kaváren, na koncerty… nic z toho. Vše mají, pokud o to vůbec stojí, zprostředkované ve 2D formátu na monitoru počítače, který je spojuje se světem. Mluví se o nich jako o ztraceném milionu, ale to je bohužel jen poetické zaokrouhlení, neboť oficiální čísla již nyní překračují 1,3 milionu.
Myslím na ně a je mi smutno. Jak uzavřený a cizí takový život musí být. Přemýšlím, jestli pro ty lidi znamená vydělení se ze společnosti vlastně dosažení svobody, nebo je to naopak nesvoboda, kterou hledají, aby nemuseli čelit děsivé a možná skutečně nezvladatelné komplikovanosti dnešního světa.
Časem, až technologie dosáhnou úrovně popisované například v Lukjaněnkově Bludišti obrazů, či Rusovu Jiném Světě, představuji si, že se hikikomori stanou nejzávislejšími uctívači virtuálních světů a snad i prvními plně digitalizovanými lidmi. Bojím se, že jejich počty budou s děsivou rychlostí narůstat, až nakonec v reálném světě zůstane jen zas ten jeden neztracený milion lidí, který pochopí, že se ocitl v realitě filmového Matrixu.
Japonsko je od nás kulturně i vzdálenostně velmi daleko a ruské autory sci-fi není možné brát jako proroky, to je samozřejmé. Přesto na mne v izolaci dnešních dní dopadá úzkost.
Bude koronová krize 2020 spíše impulzem k návratu k přírodě a trávení volného času bez počítačů, nebo si právě teď začínáme dláždit cestu k úplné digitalizaci společnosti?