Ležím v posteli a pročítám sbírku Milk and Honey od Rupi Kaur (bod do Velké hry). V oddílu the Breaking píše:
Lidé odcházejí,
ale to, jak
odcházejí,
vždy zůstane.
Říká se, že bolest a prázdnota, které člověk po rozchodu cítí, přetrvává asi tak polovinu doby, po níž vztah trval. Pochybná matematika. Copak se to dá spočítat?
Polovina doby vztahu… není to příliš optimistické? Vždyť i truchlení po někom, kdo nás odmítl, může trvat týdny. A pokud to byl náš přítel… bude uzdravování trvat polovinu doby, co jsme ho znali?
Přeskakuji stránky a otevírám část the Healing, Uzdravování, Hojení.
Asi se stále ještě nacházím v první sloce její básně. Stále bych chtěla slyšet: „Promiň, že jsem tě nechal doufat.“
V koutku duše se mu i po těch několika měsících toužím pomstít za tu bolest, kterou mi mohl ušetřit. Odmítnutí dávno přebolelo, ani nezanechalo jizvy, ale pocit zrady se hojí jen pomalu. Vědomí, že kdyby chtěl – kdyby mu to přátelství stálo za tu trochu nepříjemností, mohl mi ublížit mnohem méně.
Zavírám milk and honey a po vzoru Rupi skládám svou vlastní vizuální báseň.
Je čas jít dál.
