Za oknem ubíhá česká krajina ve slunečním svitu. Ruce na volantu, na sobě elegantní letní šaty s kloboukem a rukavičkami, v kufru batoh s věcmi k vodě. Vyjíždím sama samotinká, jak kůl v plotě, jak osamělá teniska. Svrchovaná paní svých kroků, najednou tak volná a nezávislá na jiných, v autě s plnou nádrží a stovkami kilometrů možností před sebou.
Samota, jež mě od výletu zrazovala, se ale rychle proměňuje v pocit radostné svobody. Strach z neznáma je nahrazen neznámou touhou po dobrodružství.
Jsem potulná princezna plnící tři úkoly – musím najít zámek neznámého krále, napít se z pramene mládí na lázeňské promenádě a vrátit se domů ne dříve, než Gulliver dopovídá svůj příběh. Tak velí Velká hra, jíž vděčím za tento spontánní výlet.
Den se kloní k večeru a mně ke splnění všech úkolů zbývá jen několik kapitol knihy. Cesta do Poděbrad vedla klikatě kolem mnoha pěkných míst a s každou náhodnou změnou směru a spontánním zastavením – ve vesnici na zmrzlinu, u opuštěného železničního přejezdu či před krásnou cihlovou budovou starého pivovaru – jako by se z mé duše odloupl nános rzi.
Ač s rostoucí tmou přibývá na promenádě zamilovaných párů a projevů něhy, které ve mně v Praze vyvolávají úzkost, cítím zde klid a velkou úlevu. Jsem v cizím městě plném cizích lidí, které netoužím poznat, a na které se nemusím snažit příznivě zapůsobit. Nemusím být společenská ani zajímavá, protože zde nikoho nezajímám a zde mi to nevadí. Jsem tu jen na návštěvě a brzy zmizím.
Snad jednou, snad brzy se naučím čelit tlaku a očekávání, které cítím ve svém městě mezi rodinou a všemi přáteli. Utekla jsem jim – na chvíli. Není to řešení, ale pro teď to musí stačit. Snad díky tomu v sobě brzy najdu sílu stát se skutečně svobodnou.
Ke svobodě se totiž neutíká. Svoboda se musí vybudovat.