Ššš-abu ššš-abu, zpívá přede mnou kotlík plný božského vývaru. Po mé pravici nádobka na saké s krásnou malou karafou, po levici dva tácy surovin čekající na horkou koupel. V kotlíku už se vyváří první dobrůtky; malé žampiony, šitake houby a ještě jiné, pro které nemám pojmenování, porce listové zeleniny, kolečka cuketky a kukuřice, předvařené nudle na zasycení a samozřejmě kousky tofu.
Krásné tenoučké plátky hovězího masa mají pro sebe vlastní tác a vlastní pravidla. Vezmou se do hůlek a pár vteřin se vodí po kotlíku sem a tam, zatímco se člověk snaží zachytit onen šeptající zvuk, podle kterého Shabu-shabu (také známo jako hotpot) získalo svůj název.
Jen s největším sebezapřením jsem dala první voňavě bublající várce ingrediencí čas na uvaření. Na maso jsem se ale vrhla hned jak hladová šelma. V kombinaci s hustou, ale překvapivě lehkou sezamovou omáčkou… ach! Foodgasm.
Jakmile první sousta doputovala do mého natěšeného žaludku, začalo se mi dařit stolovat elegantněji a vychutnávat si ten příjemný zážitek průběžného vaření všemi smysly. Vývar chutnal jako koncentrovaný příslib zdraví (a štěstí) a všechna zelenina jím byla povýšena na úroveň hlavního chodu.
V čistém a nevtíravě japonském prostředí restaurace Engawa jsem se svým doprovodem strávila necelé dvě hodiny a odcházela s příjemným pocitem výborné večeře a nevšedního zážitku.
Řekli byste, že ohřát na plotně vývar a postupně do něj přihazovat dobroty není nic zvláštního a zvládli byste to doma a levněji? Souhlasím.
K Shabu-shabu potřebujete jen přenosnou varnou plotýnku, kvalitní suroviny a co nejlepší vývar (ten je zásadní), všechno pěkně naaranžovat na stůl, a pak už si jen vyhradit dostatek času, aby vaše stolování prodchnula ta úžasná atmosféra sdíleného kotlíku.
Pokud vám ale některý z těchto bodů připadá příliš náročný, můžete si na hotpot zajít do restaurace, třeba zrovna do té na Petrském náměstí.
Sha-bu Sha-bu mňam-u mňam-u.