Druhý den u jezer, vybírám si delší variantu kratší trasy. Bez sluchátek, s vyplým internetem, prostě sama se sebou. Dělá to divy.
Dojíždím ke zvláštní kovové konstrukci rozhledny Rezavý hřebík, jejíž majestátní výška a korodující povrch by vlastně mohly být skvělým symbolem Velké hry času.
Miluju rozhledny; dívat se svrchu na krajinu pod sebou a alespoň na chvíli mít perfektní přehled o tom, co kde je a co kam vede.
Ten božstvu privilegovaný pohled si ale člověk musí zasloužit, a tak se v žabkách, brusle v ruce, zadýchaně škrábu nahoru, patro po patru, a cítím, jak moje kroky dunivě rozvibrovávají kovové pláty pode mnou. Úplný bůh hromu. Ha ha.
Vyhlídka nahoře je skvělá; jezero se roztéká do mohutné šíře a těžko odhadnutelné hloubky, v parném dni se přitažlivě třpytí, a já vím, že bují životem, i když jeho hladina vypadá zrovna teď úplně prázdná (tedy až na tu lochneskou příšeru vlevo nahoře).
Dívám se snad na metaforu svého současného života?
Pár kilometrů od rozhledny přejíždím mostek se světle modrým zábradlím. Vyčerpaně usedám uprostřed něj na obrubník; nohama na kameni, hlavou na železe, očima na vodě a zeleni. Líbí se mi tady.
Mobil je vypnutý, ciferník hodin odvrácen do stínu, nikde nikdo a mně je zase božsky. Tentokrát ale ne mocně božsky, jako na rozhledně, ale tak nějak klidně a pokorně.
V tom dokonalém tichu, ve kterém lidi nehlučí, voda nezurčí a hmyz nebzučí, konečně slyším svoje myšlenky, neohlušené technologiemi, egem, povinnostmi ani plány.
Slyším v nich, že jsem úkol splnila a je čas jet domů, protože být sám není problém, ale je to nuda. Ještě ne, oponuji jim, ještě musím dojet na konec trasy a cestou se zase aspoň jednou vykoupat v jezeře. Velká hra si to žádá, a tak to taky udělám.
Teď ale ještě chvíli posedím na tomhle místě úžasného klidu a budu se těšit myšlenkou, že v té věčné válce srdce a rozumu, tužeb a povinností, lenošení a dobrodružství, tentokrát nikdo neprohrál.