Stály jsme s kamarádkou na vyhlídce na Vyšehradě a z krásných nových šálků upíjely svěží zelený čaj. Slunce začalo zapadat, zmírající paprsky ozařovaly hradby tajemným, melancholickým světlem, končil Čajomír.
Prošly jsme se po obvodu hradeb a kamarádka se zastavila u druhé lavičky od konce. Právě u té, kde jsem před několika lety poprvé zažila bolest z neopětované lásky.
„Jednou jsem tu byla na něčem, co mohlo být supr rande, teda až na to, že nebylo,“ řekla.
„Já také,“ řekla jsem já.
„Asi je to oblíbené místo… na zklamání.“
„Nebo za to můžou ty Ďáblovy kameny.“
„No jasně, nebo mimozemšťani,“ protočila oči v sloup.
Usmály jsme se na sebe. Jsme přece velké holky.
Za sebe si myslím, že Vyšehrad vůbec není romantický, ale spíš politický. Vždycky mi přišlo, že se tak nějak hrdě vypíná proti Pražskému hradu. Když se odtud dívám na Hrad, hned myslím na naši vládu a vře mi krev.
Vláda se sice schází dole u řeky ve Strakově akademii, a ne na Hradě, ale to na mých pocitech nic nezmění. Pohled z Vyšehradu mě prostě vždycky tak nějak podráždí. Výrazně raději mám vyhlídku z Pražského hradu, když mám Zemana za zády a vidím věže Vyšehradu v dáli na druhé straně řeky. Na stráži.
Ta představa, že by Vyšehrad dohlížel na chování Pražského hradu, se mi velmi zalíbila. Slíbila jsem si, že se pro mě Vyšehrad odteď stane symbolem politické uvědomělosti, která v mých dospělých letech zatím tak znatelně chybí. Alespoň tedy už nebude jen místem, kde jsem u jedné dřevěné lavičky tolik toužila po polibku z lásky a místo něj dostala jen ošklivou studenou sprchu.