„Jenomže ono jde taky o ten opačnej směr, ne?“ „Že se nikdo nepročte tebou až na konec?“ „Přesně tak. Člověk se přece chce dát poznat, ne? A teď tebou ti lidi jenom tak listují. Přijde mi, že jestli mám pět set stran, Nina si naposledy ohnula rožek někde na dvě stě dvacáté. Dostala se asi dál než všichni ostatní, ale stejně. Nedočetla mě.“
Udělala jsem si radost a vedle knih o managementu, ekonomii a genderu přečetla i jednu knihu beletristickou. A musím říct, že se mi moc líbila a vůbec jsem nechápala kontroverzi, která ji údajně provází.
Jan Němec, držitel Ceny Evropské unie za literaturu, napsal knihu vycházející z vlastního několikaletého partnerského svazku se ženou, v knize nazvanou Nina. Tím podle mého názoru dokazuje, že vztahy, zejména ty partnerské, jsou to nejdůležitější, co v životě řešíme, pokud nám slouží zdraví.
Ačkoliv Němec zjevně předem počítal s užitím různých experimentálních metod psaní, přesto bylo jeho rozhodnutí přiznaně psát o vlastním vztahu podle mě docela odvážné. Všichni se asi shodneme na tom, že se o vztazích nikdy nedá psát objektivně a těžko říct, jestli se o nich dá psát pravdivě. Tak jako tak – ani jedno bychom nečekali od zhrzeného milence.
V jeho knize na tom ale podle mne nezáleží. Nepřišlo mi podstatné, jak realisticky byla Nina vykreslená, ani jak moc autor vylepšil svého autobiografického hrdinu. Nina a Jan pro mě byly jen postavami se spoustou třecích ploch, od kterých létaly autorem báječně zpracované jiskry.
Hrál si s literárními formami, perspektivami i styly, byl neskrývaně zaujatý, často blahosklonný a místy vyloženě nesympatický, ale jeho životní otázky, teorie i frustrace byly skutečné a seriózní. Kniha řeší životní ztracenost třicátníka, který se ještě necítí dospělý. Líčí touhu po porozumění svého i cizího nitra, a přijetí svého nitra cizím nitrem. Hlavní hrdina bojuje se svými chybami, prohrává se svými slabostmi. Vyrovnává se se ztrátou. A svou cestu dokresluje neotřelými metaforami, zajímavými poznámkami a stimulujícími úvahami.
Co si z toho který čtenář vezme, je na něm. Mně ale kniha ničím neurazila a hodně se mi líbila.
…sochu, kolem níž si (pozn.: mouchy) uvykly se rojit, odstranili teprve včera, a ony si to ve svém muším světě nedokázaly nijak vysvětlit. Druhá socha přitom stále stojí hned naproti, takže je dobře vidět, s jakou zarážející přesností ji roj svým pohybem zrcadlí. „Takové to je někoho ztratit,“ řekne jeden z nás.