Bylo to opravdu těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem sebrala odvahu a udělala to – podala jsem výpověď v práci. A možná bych se k tomu ani neodhodlala, kdybych si neuvědomila, že se v práci cítím, jako když se mi rozpadal poslední vztah. Ono to má totiž hodně společného.
Vztahy sice můžou skončit pořádným výbuchem, ale možná častěji se prostě postupně zhoršují, spolu s tím jak opadává zamilovanost, vyvstávají větší a větší třecí plochy a ukazuje se, že jsou partneři možná příliš rozdílní, než aby jim to mohlo fungovat. A třeba takoví ani dříve nebyli, ale změnili se.
Někdy si to i uvědomí a nemají odvahu nebo energii s tím něco dělat, jindy myslí na pozitiva vztahu, o která nechtějí přijít. Vztah začíná hnít a bude dusit své nositele, dokud se nestane nějaká drastická záležitost, nebo dokud neprojde kolem nový rytíř či rytířka, aby jednoho z nich (ale vlastně oba) vysvobodil.
Je opravdu těžké odejít, když máte dobré důvody zůstat, když zůstat znamená bezpečí a jistotu a často i radost a pěkné chvíle. Navíc ti nejlepší z nás věci nevzdávají, ale napravují, že?
Některé věci ale spravit nejdou, a to prostě proto, že nejsou rozbité, jen nejsou správně. Pak je potřeba přestat si nalhávat opak a jít dál.
Během těchto dvou významných let jsem dorostla do tvaru, který už nezapadá do skládačky pozice, ve které jsem působila. A i když je děsivé ztratit všechny jistoty, které mi práce dávala, je pro mě mnohem horší si představit, že bych to, co jsem dva roky budovala, nechala shnít.
Otázka je… co bude můj další krok?