Poslední týden v práci před závěrečným sayonara mě napadá, že jsem opsala vyčerpávající kruh a ocitla se zase na začátku. Vzpomněla jsem si, jak jsem před dvěma lety plná ambicí, mladické energie a pocitu vnitřní vulkanické síly klikala do jobs.cz své neskromné požadavky, abych o pár týdnů později přistála před kopyty budoucího šéfa a zavázala se k sisyfovskému boji o jeho jednodušší život.
Mladou samurajku, neohroženě se vrhajícího na steč, ale boj postupně semlel na pohaslou zombie, která při pohledu do zrcadla stále častěji přemýšlela o nutnosti brzkého sňatku. Tempem, kterým se rozkládala, by totiž za rok chlapa už neuhnala ani na své zlaté… srdce. Ne, tady kecám, ale dobrý pocit jsem z toho zjevného, a potenciálně nevratného stárnutí samozřejmě neměla.
A pak si tak měsíc po výpovědi vstávám z kadeřnického křesla, kde jsem právě nechala patnáct centimetrů roztřepených odrostů, podívám se na sebe… a je to tam zase. Ta mladá holka s jiskrou v očích, co chtěla dobývat svět. Pořád teda má těch nových osm kilo navíc, ale pohled jí žhne a záda pevně podpírají parostroj, co se jí rozbíhá v hlavě.
„Ustřihněte to nezdravé,“ řekla jsem hodinu před tím kadeřníkovi a zavřela oči. Ten šikula kromě vlasů patrně přestřihal i poslední nitky mých stresových okovů, protože jsem tam najednou stála svobodná, silná a nadějeplná, a tak zvláštně osudově i se stejnou délkou vlasů, jako před dvěma lety. Ta největší změna se samozřejmě udála předtím v mém nitru, ale ta nová hlava je jaksi mnohem lépe vidět.
Dva roky zkušeností, nových vědomostí a skillů a z vyjukaného kačátka je namachřená kachna. Haha. Takže jsem nakonec tak úplně kruh neopsala. Vidím to tak, že jsem překonala další smyčku horské dráhy a pokračuji dál, připravená na ještě větší jízdu.
I am ready!
PS: Vlasy zastřihnout každé 3 měsíce. Bez výmluv. #Velkahracasu2021