Udělala jsem si radost a zašla si na oběd do asijské restaurace na Korunní (4. a poslední bod objevených podniků do Velké hry).
Dopoledne jsem hodinku strávila na Úřadu práce, kde mě paní úřednice sice uctivě oslovovala paní magistro (později mi došlo, že to byl spíš sarkasmus), ale potvrzení pro zdravotní pojišťovnu jsem z ní nedostala. Musím si počkat, až mi přiletí doporučená sova z ústředí. No a na VZP už zavřeno – omezená otevírací doba kvůli Covidu.
To už jsem se musela smát. Prostě tajtrlíkov. Šla jsem pěšky domů, abych si nachodila nějaké kroky, a trochu si zoufala nad kletbou, která zachvátila naši zemičku. Když jsem tedy prošla kolem neznámé restaurace plné příjemně měkkého světla, zaplula jsem dovnitř bez velkého rozmýšlení.
Podnik měl pěkný čistý interiér, příjemné barvy a dřevěné stolečky bez plastových ubrusů, takže to byla trochu vyšší třída, než si Asii dávám normálně, ale to prostředí se mi hodně líbilo. Okamžitě jsem dostala chuť na Pho-Bo. Závěsná ratanová křesla vznášející se nad zemí byla pak posledním neodolatelným lákadlem. Zajímavý koncept. Může to fungovat? Půjde se v tom křesle pohodlně najíst?
Sedla jsem si, lano se prohnulo až hrůza, naštěstí neslyšně, pár vteřin jsem bez hnutí předstírala, že tam nejsem, a pak se odhodlala odložit si kabát a kabelku. Počkala jsem na obsluhu a objednala si. Pak už jsem si mohla vyndat z kabelky čtečku a začít se houpat…
Bum! Během prvních tří pohoupání jsem skočila časem i prostorem a ocitla se jako dítě v mámině náručí. Kolíbala mě a já věděla, že jsem v bezpečí a nic nemusím řešit, protože všechno, co potřebuji, zařídí ona.
Trvalo to jen pár vteřin a byla jsem zpět, pohupující se v ratanovém křesle, šokovaná, co se mi to stalo, ale s přetrvávajícím pocitem bezpečí a klidu.
Myslela jsem si, že pohybová paměť uchovává jen naučené schopnosti a takové ty každodenní činnosti, jako je kreslení pinu na mobilu. Zjevně ale existují i emocionální pohybové vzpomínky. A ty, jako vše kolem emocí, mohou být překvapivě silné a přetrvávající.
Prvotní šok odezníval, ale pohupování v křesle mi dál dělalo moc dobře. Četla jsem soustředěněji a rychleji, než doma, a cítila se v klidu. Jsem totiž v životě strašná neposeda a docela špatně snáším nečinnost. Dělá mi dobře být pořád trochu v pohybu, i kdyby to byl pohyb jen pasivní. Proto mám třeba ráda i MHD a dopravní prostředky (normální lidi by řekli chůzi, ale vy víte, že jsem lenoch).
Máte to podobně? Nedělá vám dobře se fyzicky zastavit a potřebujete, aby se pořád něco dělo? Nebudeme si nic nalhávat – asi by to chtělo něco poléčit ve vaší hlavě (v mojí určitě). Dokud si na to ale nenajdete čas, možná by vám udělalo dobře to závěsné křeslo, nebo třeba nějaké houpací po dědovi, pokud se v něm dá pracovat. Já teď hodně přemýšlím, jestli by mi ho nemohl nadělit Ježíšek.