Téměř bych vám mohla doporučit, ať se místo knížky podíváte na film. Emma Thompson a Anthony Hopkins jsou v něm skutečně perfektní. Jak už to ale bývá, film vypráví trochu okleštěný příběh než jeho knižní předloha, a podle mě se nejvíce ztratilo to, co dělá knihu výjimečnou.
Kniha je psaná v ich-formě a všechny události jsou tak předkládány z pohledu hlavní postavy, majordoma pana Stevense, jehož rezervovanost a posedlost ideálem důstojnosti vždy určovala a limitovala jeho veřejné projevy. Stevens v knize sám přiznává, že jen klidné ovzduší první dovolené v životě umožnilo jeho mysli bloumat mezi vzpomínkami minulosti a poprvé se skutečně zamyslet mad svými životními ideály a rozhodnutími, které z nich vzešly.
Je vtipné, kouzelné i bolestné sledovat, jakým způsobem tento vždy vyrovnaný muž nad událostmi reflektuje, jak neochotně nám otvírá svou duši, jak se snaží omlouvat své chování, když čelí svým chybám, jak se nás někdy pokouší i klamat. Jeho duševní muka, která jsou pro nás jako čtenáře tak sladká, jsou zachycena ve své dokonalosti tím, že jde prakticky o vnitřní hlas této uzavřené postavy. Ten mohl být z logiky věci do filmového zpracování převeden ale jen částečně, čímž divák přichází o ty nejskvostnější momenty a troufám si tvrdit, že kvůli tomu také nenaváže hlubší vztah s filmovým panem Stevensem.
Pan Stevens vepsaný do slov Kazua Ishigura je úžasná postava, kterou je fascinující sledovat, a jeho reflexe o práci majordoma a o důstojnosti služby byly pro mě nakonec stejně čtivé jako dějinné i emocionální události odehrávající se na panství, kde sloužil. Přikládám to mistrovskému psaní autora, jeho citu pro pozvolné odkrývání skutečností, a žárlím. Velice žárlím na jeho um. Skutečně se nelze divit, že Soumrak dne obdržel v roce 1989 Bookerovu cenu a Ishigurovi samotnému byla v roce 2017 udělena Nobelova cena za literaturu.
Soumrak dne je nestandardním příběhem o lásce a službě, zasazeným do prostředí Anglie 30. let, a já musím trvat na tom, abyste si před shlédnutím filmu nejdříve přečetli knihu. Pokud to ale půjde, čtěte ji v angličtině – nahlédla jsem do překladu Zdeny Pošvicové a myslím si, že by ho pan Stevens shledal neuspokojivým.