Tato kniha je velice čtivá a návyková, přestože se nedá říci, že by byla veselá nebo vlastně doopravdy zábavná. Musí v tom být lidský voyerismus, který čtenáře nutí hltat řádky a sledovat osudy dvou lidí, kteří se k sobě tak nějak zjevně už od první stránky nehodí, a přesto se vrhli do společného života.
Sledovat členy domácnosti Sommerů v jejich sedmnáctileté pouti je skutečně bolestně přitažlivé. Asi jako dívat se na film o trosečnících, kterým dochází jídlo. Není to pěkné, ale chceme se dočíst, jak se přestanou držet civilizovanosti a začnou se požírat navzájem.
Všechny čtyři rodinní příslušníci jsou jedním či více způsoby nesympatičtí a autorka se jejich nedokonalost vůbec nesnaží skrývat, spíše na ni konstantně míří reflektory. V kontextu příběhu to dává perfektní smysl, ale možná tím Soukupová také poukazuje na tendenci lidí soustředit hlavní pozornost na negativa a dobré kvality života bagatelizovat?
Příběh ve mně vyvolal zdánlivě neintenzivní, ale ve výsledku transformativní myšlenky, které jak věřím dlouho nevyvanou. Často jsem se přistihla, jak si říkám: „Probora, ať já/my takhle nedopadneme!“ a ta tíživá téměř hrůza, se kterou jsem sledovala otupělou životní nespokojenost hrdinů mě namotivovala, abych se v životě opravdu snažila takovému osudu vyhnout.
Chce to komunikovat. Hodně, upřímně a snaživě komunikovat.
