Teorie podivnosti na mne udělala hluboký dojem. Je to dílo současné, zábavné, sarkastické, propletené filozofickými otázkami a možná i špetkou magického realizmu.
Kniha získala v roce 2019 ocenění Magnesia Litera, kterou si jistě naprosto zaslouží. Na rozdíl například od prvotiny Terezy Semotamové Ve skříni, která byla oceněna téhož roku, a ve které je těžké najít kvalitní myšlenku.
Pavla Horáková je skvělá vypravěčka, umí být skromně geniální i cynicky upřímná, píše přirozeně a volně, a své myšlenky, ať jsou veselé nebo depresivní halí do saténového pláště dobře vybraných slov, po kterém vám krásně klouzají do hlavy.
Proč jsem se s ním vlastně nedala dohromady? Je to slušná sedmička, napadlo mě. Ale ve skutečnosti Ivana beru jako mladšího bratra a svět je plný mladších bratrů, jak říká Nora.
Vím o sobě, že když mám pádný důvod ráno vstát, třeba návštěvu u doktora nebo nějakou cestu, budím se v plném pohotovostním režimu s nahozenými motory. Bolestné procitání všedních dnů je důkazem, že ve skutečnosti nemám pro co žít.
Teorie podivnosti vypráví příběh mladé ženy, Ady, která má pozorovací talent a aktivní fantazii, dvě kvality, kvůli kterým si nemůže nevšímat zvláštních události, které se kolem ní dějí. Je její vnímání bláznivé, nebo se jen opravdu dějí podivné věci? A kam ji nakonec zavedou? Přečtěte si sami – myslím, že to zvládnete jedním dechem.
„A proč teda vůbec chodíš do práce, když si můžeš všechno takhle vykouzlit?“ zeptala jsem se jí, stále ještě omráčená. Valerie se zastavila. „Protože se to časem omrzí. Jde sice zhmotňovat myšlenky bez práce, ale člověk potřebuje mít pocit, že si něco zasloužil. Chce odměnu za úsilí a taky trochu překvapení. Co by to bylo za život, kdyby sis všechno splnila hned na místě?“