V originále: La ridícula idea de no volver a verte. Do češtiny dosud nebyla přeložena.
Na začátku byl desetistránkový deník Marie Curie-Sklodowské psaný v čase smutku po smrti manžela. Byl to deník velice intimní a plný emocí a ten nesoulad mezi krvácejícím srdcem a obrazem věčně zamračené ženy-vědkyně, která objevila radium a polonium, vyprovokoval Rosu Monterovou k napsání této knihy.
Přestože se o madam Curie dozvíme mnoho, není kniha biografií. Je spíše společenským komentářem o cestě žen k rovnosti. Je to kniha o bolesti ze ztráty milované osoby, kterou zažila i autorka, o strastech vědecké práce a lidské houževnatosti, ale hlavně o Marii jako ženě a o #Místěženyvesvětě obecně.
Monterová se ptá, jaké je místo ženy ve světě, který tradiční rozdělení míst odstranil, a jak ho mají ženy najít. Sama autorka k tomu svým jiskrným a lehce kousavým způsobem dodává: „Muži své místo bezpochyby hledají také, ale tuhle bažinu ať si zkoumá nějaký chlap.“
Autorka v knize p(r)odává osobu Marie Curie Sklodowské (*1867) jako inspirativní osobnost relevantní dodnes. Její profesní úspěch byl (u žen) bezprecedentní, její osobní statečnost heroická a její láska k manželovi velice lidská, ženská. Kniha Ta směšná představa, že už tě neuvidím, je ale o to lepší, že se nevěnuje jen madam Curie, ale její život používá jako odrazový můstek k množství myšlenek a reflexí, které tvoří další a další vrsty knihy. Text se přesto čte velice lehce a kousavé a ironické poznámky Monterové ve mně pravidelně vyvolaly úsměvy.
Velice pěkné! Moudré. Inspirativní.
„Skutečná bolest je nevyslovitelná. Jestli můžeš mluvit o tom, co tě sužuje, máš štěstí; znamená to, že to není tak významné. Když na tebe dolehne ničím netlumená bolest, to první, co ti vezme, jsou #Slova.“
„Kolikrát my ženy lžeme našim mužům; při kolika příležitostech předstíráme, že víme méně, než víme, aby se zdálo, že oni vědí více; nebo jim říkáme, že je k něčemu potřebujeme, i když to není pravda, jen aby se cítili lépe; nebo jim nestydatě pochlebujeme, a je skoro dojemné si uvědomit, že ať jsou naše lichotky sebepřehnanější, nikdy jim nepřijde na mysl, že je nemyslíme doopravdy, protože pravda je taková, že oni ty lichotky potřebují.“
„Nebylo jiných možností … leda si vybrat jedno z tradičních ženských zaměstnání: jeptiška, šlapka, nebo vdova. Dá se říct, že po staletí tato tři #Místa byla prakticky ta jediná, která si ženy mohly zvolit, aby si řídily život samy a dělaly kariéru.„