„Pokud má žena psát literaturu, musí mít peníze a vlastní pokoj.“
Toto je asi nejznámější citát z eseje o ženách a psaní, a ženách obecně, napsané Woolfovou v letech 1928/1929. Esej patří mezi klasiku feministické literatury a obsahuje oduševnělé myšlenky sepsané velice kvalitním jazykem. Je ale relevantní ještě dnes, téměř po sto letech?
„Jakou změnu nálady stálý příjem přinese. […] Nemám zapotřebí nenávidět žádného muže; nemůže mi ublížit. Nemám zapotřebí žádnému muži lichotit; nemůže mi nic dát.„
Od vzniku eseje uplynulo 93 let a ženy mohou psát, o čem chtějí, nemusí se schovávat za mužské pseudonymy, vydělávají a spravují své finance. Ženy píší o mužích stejně svobodně jako muži o ženách, a přestože LGBT komunita nadále naráží na různý stupeň nesnází a stigma, nikdo se u nás již nezačervená, když si přečte, že „Chloe se líbila Olivie.“
Tématem, které ale rezonuje dodnes, je otázka ženské (a mužské) identity. Woolfová v eseji popisuje myšlenku rozdělení lidské mysli na mužskou a ženskou část, kde jsou obě složky vždy přítomné, jedna je ale dominantnější. Woolfová věřila, že harmonická spolupráce obou složek tvoří půdu pro plodnou mysl, zatímco zavržení jedné ze složek mysl sterilizuje. Proto nabádala ženy, aby se ve snaze po emancipaci nesnažily potlačit svou ženskou stránku a napodobovat muže:
„Byla by tisícerá škoda, kdyby ženy psaly jako muži, nebo žily jako muži, nebo vypadaly jako muži, jelikož bereme-li v úvahu rozlohu a rozmanitost světa, jsou dvě pohlaví zcela nedostačující, jak bychom si vystačili jenom s jedním?“
Ženy podle Woolfové potřebují jen příjem a vlastní pokoj, aby mohly psát. Aby mohly psát dobře, a zde lze jistě myšlenku vztáhnout i na muže, neměly by zavrhovat svou dominující stránku, ale ani by se neměly bránit spolupráce s tou druhou.
Materiální zajištěnost, respekt k vlastní identitě, spolupráce a inkluzivita jako klíče ke kvalitnímu psaní. Co myslíte, nemluvila Woolfová o životě obecně? A myslíte, že by měla radost z probíhajících změn ve vnímání genderových identit?
Hlavním tématem knihy je samozřejmě nerovné postavení mužů a žen, zejména pak participace mužů na tomto nerovném postavení. V tomto směru ale myslím esej zestárla nejvíce, a proto zde článek již zakončím posledním citátem:
„Dějiny mužské opozice vůči ženské emancipaci jsou možná zajímavější, než příběh emancipace samé.“