Vždy jsem měla slabost pro knihy, jejichž příběhy se odehrávají v Praze, nejlépe když hrají na strunky historické, tajemné stránky našeho hlavního města. Sedmikostelí nabízí Prahu na přelomu tisíciletí, propracované tajemno i historii, a navíc ještě směsku bizarních postav, které ale překvapivě nepostrádají uvěřitelnost.
V jejich čele stojí hlavní hrdina Švach, nedostudovaný historik, neúspěšný policista, muž, který má pocit, že se narodil v nesprávné době a v otevřenosti porevolučního světa se cítí zoufale ztracen.
Většinu času jsem ztratil činností povýtce neakademickou: sněním o časech před příchodem novověku, kdy člověk měl ve společnosti přidělené pevné místo, a to tam, kde se narodil, všechnu zodpovědnost za směr svého života přenechával lennímu pánu, panovníkovi a Bohu a hleděl si toho, aby se vyvaroval hříchu.
Navíc ho občas přepadají zvláštní záchvaty, neumí to s lidmi a dochází mu peníze.
Když půl roku po vyhazovu policie potřebuje odborníka na historii a požádá ho o pomoc, vypadá to, že bude mít Švach konečně možnost být užitečný. V Praze se začínají dít divné věci, v Resslově ulici se propadá vozovka a odkrývá katakomby, architekti se houpou na kostelním zvonu, ztrácejí se mladí vandalové… mají s tím něco společného pražské kostely? Nebo Švach jen konečně začíná bláznit?
Moc příjemné čtení. Znalost Prahy a jejích kostelů není k vychutnání příběhu nutná, určitě k ní ale příjemně motivuje.
Ohlédl jsem se po muži s cigaretou: díval se za námi přimhouřenýma očima, zvláštním, nepochopitelně podezřívavým, možná i nenávistným pohledem. Dnes vím, k čemu ho přirovnat: byl to pohled dvacátého století.