Oslovují vás obrazy? Vůbec, trochu, bytostně? Rozumíte jim? A myslíte, že záleží na tom, jestli jim rozumíte?
Co se týká krásného umění, nemám vždycky ráda, když je mi vysvětleno, na co se koukám, jaký byl záměr umělce, či co dílo znamenalo v rámci své doby. Přesněji řečeno, nemám ráda, když je mi to vysvětleno před tím, než si na dílo stihnu udělat vlastní názor. Než ho moje smysly nějak samovolně uchopí a otiskne se (a nebo taky ne) mi do duše.
Na druhou stranu pozadí některých děl jsou neuvěřitelně zajímavá a když se na ně pak díváte informovaným pohledem, působí na vás několikanásobně silněji. Zase se ale můžete dozvědět něco, co byste raději nevěděli, i když to se asi nestává příliš často.
Pokud by vás zajímaly rozbory slavných a známých děl, můžu doporučit například youtube sérii Great Art Explained, která pěkně zpracovává na příklad japonskou Great Wave od Hokusaie, Picassovu Guernicu, Dvě Fridy od Fridy Kahlo (film o této mexické malířce je také skvělý) nebo třeba Marilyn Diptych od Andyho Warhola.
Úkolem umění je dráždit naše smysly a sloužit jako reflexní obrazovka naší duše, a proto většinu obrazů můžeme intenzivně vnímat, i když o nich nic nevíme. A nikdo vám nemůže doopravdy říct, že ho vnímáte špatně, protože emoce, které ve vás dílo vyvolá, jsou jen vaše.
Nabízí se tady paralela. Umělecké dílo může člověka zaujmout, i když o něm nic neví. Může se do něj i zamilovat, i když ho dobře nezná. Otázka na vás – může ho ale bez znalostí jeho původu a smyslu jeho existence také milovat? O:)
Jedním z mých nejoblíbenějších obrazů je Polibek od Gustava Klimta. Pokud ho neznáte, přestaňte na konci tohoto odstavce číst. Tento obraz je umístěn ve vídeňské Galerii Belvedér a ve svém originálu je nesrovnatelně impozantnější, než na jakékoliv fotografii. Pokud je šance, že se na něj budete moci podívat osobně, nečtěte dál a vypravte se za ním. Pokud myslíte, že se vám to nepodaří, můžete se na něj v rozumném rozlišení, i když bez jeho magického lesku, podívat zde.
Nedívejte se jen zběžně, prohlédněte si ho pořádně. Představte si, že se vás na ten obraz za chvíli zeptá nějaký učitel, nebo váš šéf, a vy chcete působit znalecky. Až budete mít tu reakci připravenou, představte si, že chcete o obrazu romanticky vyprávět svému partnerovi, nebo jím navodit příjemnou atmosféru na příštím rande – a přemýšlejte, co byste o něm řekli. A až budete mít hotové i tohle, můžete, pokud se vám bude chtít, číst dál a zjistit, proč ho zbožňuji já.
Polibek od Klimta je TÍM obrazem, který ve mně zažehl jiskru skutečného zájmu o umění.
Moje náklonost byla prakticky nevyhnutelná – obraz se zlatavě leskne (ehm, pro to mám tak trochu slabost) + Klimt jako umělec byl ovlivněn Japonskem + Polibek znázorňuje muže a ženu se zvláštní mocenskou a citovou dynamikou. Triple impact.
Je jedno, že se ten obraz líbí milionům dalších lidí. Oni u něj třeba neseděli pět hodin v kuse a nebylo jim i tak nakonec líto, že musí odejít. Škoda… pokud bych někoho takového potkala, určitě bychom si měli o čem povídat.
Podívejte se na to vyobrazení. Ta něha, ta síla. Pokora i touha dobývat a vlastnit. Temně třpytivé okolí uzavírá pár. Ne – obklopuje ho. Jejich váha spočívá na plodném a bezpečném trávníčku důvěry a víry jeden v druhého. Vychází z obrazu, neklečí na ostrově uprostřed nicoty – stojí a klečí na cestě své společné lásky, která je jako zlatý plášť chrání před špínou a temnotou světa. Prsty jejích nohou jsou na samém okraji zeleného trávníčku. Nevyvěrá vlastně ta bezpečná pevnina z nich?
Ona sice klečí, ale oba vědí, že i pouhé odvrácení její hlavy by mu vzalo půdu pod nohama a jeho postava plná mužné síly by se zhroutila. Vlastně, podíváme-li se pořádně – stojí opravdu ten muž? Co je to s tou kompozicí? Je možné že by se snad ve skutečnosti ona žena svým pokleknutím skláněla k němu?
Kdo miluje, ten vybalí své srdce jako bonbon ze zlatého celofánu a vloží ho do dlaně druhému člověku. Neví, jen doufá, že v té dlani bude v bezpečí, takto vydané na pospas a ještě měkoučké a vláčné, jak nasává teplotu cizího těla.
Polibek. Tolik něhy v jeho mužné síle, v jeho prokreslených rukou. Tolik síly a hrdosti v jejím podvolení. Díváme se na ten pár a vidíme krásnou lásku. Pojednou se ale zas začnu ptát, jestli skutečně vidíme, co si myslím, že vidíme! Polibek. Dvě těla tisknoucí se k sobě.
Díváme se na mileneckou harmonii, nebo na vynucenou poslušnost podmaněné ženy? Její tělo je obezřetně vzpřímené, její tvář se dá interpretovat jak útrpně a odmítavě, tak i vznešeně vstřícně…
Jsou to její ruce, které nás zbaví strachu.
Bez nich bychom si nemohli být zcela jistí, jestli se díváme na něco krásného, nebo naopak skrytě zlověstného, ale její ruce nám dávají jasné znamení – přitahují, drží a něžně laskají.