Chodím po pracovních pohovorech a je to strašně zvláštní. Nastavila jsem si docela vysoké parametry, půlka firem v nabídce neprojde sítem už jen kvůli tomu, co dělají, většina druhé půlky proto, jak málo chtějí platit, takže nemám těch pohovorů moc. Občas ale přeci jen na nějaký zajdu.
Většinou si při tom pěkně popovídám, lidé se o mě strašně zajímají, což je mi příjemné, a ještě si u toho prohlédnu různorodá zařízení kanceláří.
Když na to má člověk čas (a když nelže v životopisu), je to pokaždé docela příjemný zážitek.
Zatím jsem ale vždycky odcházela s pocitem, že to nebylo ono. Asi jako když jdu na první rande a neodcházím poblázněná, natož abych měla potřebu svůj protějšek políbit.
Když pak ale přijde standardní email: „Díky, že jste přišla, vybrali jsme někoho jiného,“ ne/překvapivě mě to málokdy naplní úlevou. Spíš mě to mrzí a cítím se špatně. Odmítnutí nemá rád nikdo, no ne?
Pěkně hloupá reakce…
S hledáním práce je to úplně stejné a stejně zapeklité jako s výběrem ideálního partnera nebo bydlení. Úplně nejvíc je to o nabídce v určitém čase a místě, dost hodně o štěstí a vytrvalosti a jen z určité části o tom, jací jsme.
Jak se říká: „Na každé zboží se najde kupec.“ A tím pádem musí platit i: „Pro každého kupce se najde zboží.“ Cítíte ten rozdíl, že ano?
Je logické, že nemůžeme získat něco, co v našem místě a čase právě zrovna neexistuje. Něco, co nám má vesmír (náhoda, štěstí) v plánu postavit do cesty až třeba za měsíc, nebo rok.
Pracovní pozice se uvolňují a vznikají nové. Muži a ženy se pohybují, jak z místa na místo, tak z životní fáze do jiné. V inzerátech se denně objevují nové nemovitosti. Ty věci, které hledáme, se skoro jistě někdy objeví. My ale nevíme kdy, a tak můžeme dělat jen tři věci: věřit si a čekat, úplně rezignovat, nebo dělat kompromisy.
Přemýšlím, kolik odmítavých emailů ještě snesu, než to začne tlačit na moje sebevědomí natolik, abych snížila nároky.
Práce, partneři, bydlení, služby, vybavení, šaty, jídlo… Jak dlouho dokážeme hledat, odmítat a být odmítáni, než podlehneme strachu, že zůstaneme s prázdnýma rukama, a uděláme kompromis? Možná by to šlo spočítat. Něco jako že Doba dobrých rozhodnutí = koeficient psychické odolnosti dělený koeficientem strachu. Tyhle prvky se ale trochu špatně definují.
V jedné knize jsem četla, že Colonel Sanders, zakladatel KFC, nabídl svůj recept na kuře 1009 lidem, než si s ním první člověk plácl na partnerství. To by znamenalo, že byl odmítnut 1008x, než přišlo první znamení jeho budoucího úspěchu. Jestli je to pravda, tak před ním smekám klobouk. A to, i kdyby během těch pokusů něco slevil.
Trénovat naši psychickou odezvu na odmítnutí je potřeba, ideálně od mladého věku. To ale znamená mířit vysoko a jít těm odmítnutím naproti, což se člověku často nechce.
Myslím, že většina lidí se na pracovní pohovory, i třeba první rande, dívá jako na hru, kde se buďto vítězí, nebo prohrává. Snažíme se zalíbit, vyhrát a být přijati, i kdyby jen proto, abychom to mohli být my, kdo nakonec řekne NE. Já mám sice hry ráda, ale zrovna u této si uvědomuji, že je to hrozná ztráta času.
Úplně nejraději vzpomínám na pohovor, kde jsem se po čtvrt hodině zvedla, poděkovala za pozvání a odřekla zájem. Když mi od nich pak přišel email s odmítnutím (administrativní rutina), nijak smutno mi z toho nebylo, už jsem to dávno uzavřela.
„Ne, díky, tohle není pro mě,“ je úžasná věta, kterou bychom se měli všichni naučit používat.
Nehonit si ego, nedržet ostatní v šachu, neztrácet čas. Věřit si a vytrvat. Takhle se má hledat práce, partner a byt.
A když to trvá a člověku je z toho třeba trochu smutno, tak se výjimečně může třeba zajít do KFC na smažené kuře.