Před dvěma lety jsem 1. ledna před rozbřeskem stála sama na polní cestě a strachovala se, že slunce nevyjde (mělo zpozdění). Prožila jsem rok nepřetržité a nevděčné práce, byla jsem vyčerpaná, ale doma na mě čekala moje Velká hra, která mi dávala naději. Měla jsem se díky ní naučit zase rozumně a vybalancovaně žít.
Letos jsem první sluneční paprsek vyhlížela malým podkrovním okénkem rovnou z postele, vedle mě polospal můj partner a to vyčerpané mrazivé ráno zůstalo jen hořko-sladkou vzpomínkou. Hořkou a varovnou, protože tak, jako ten rok, už nikdy žít nechci, sladkou, protože jsem to dokázala změnit.
Prvního ledna dopoledne, po dvou Čerstvých kávách, jsem seděla za počítačem a přemýšlela, o čem by měla být Velká hra 2022.
Ta z roku 2020 byla o výzvě. Ta z roku 2021 zas o dohánění odpočinku a osobního rozvoje.
Období volného času ale skončilo, začala jsem zase na 8 nebo 9 hodin denně chodit do práce, žiju docela rozumně… tak co teď?
Snažím se vytvořit Velkou hru 2022, ale namísto pěkně vybalancovaných kategorií a cílů z Kultury, Sportu/zdraví a Sebezdokolování mě napadají jen slova: Gilgameš, Klan, Skills a Odchod na odpočinek.
Nic z toho ale není otázkou jednoho roku, a tak si říkám, že je to možná dobré znamení. Znamení toho, že jsem doufám konečně připravená, abych opustila Velkou hru roku a pustila se do budování Velké hry života.
Dokážu ale vymyslet hru, kterou bych se sebou mohla hrát třeba dalších 11 let? Nebo alespoň pět? Už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem u něčeho nebo u někoho vydržela 5 let. Za tu dobu se přece v dnešní době stihne změnit celý svět.
Když přemýšlím o Gilgameši, klanu, schopnostech a penzi, nemám ještě tušení, jaké konkrétní cíle k nim zařadit. Je ale jedna věc, která je spojuje, které se můžu chytit a zavede mě tam, kam potřebuji, i když lehké to nebude.
Pokud mám totiž mít šanci vybudovat a vyhrát Velkou hru života, budu se muset nejdříve konečně…
opravdu…
a trvale…
naučit nebát.