Po ránu v tramvaji čtu Zaklínače.
Čtu Zaklínače cestou do práce a už si nedokážu stěžovat, že je venku zima, že jsem vstávala ještě za tmy a že po následujících osm hodin bude můj čas a moje hlava ve službách někoho jiného. Cítila bych se hloupě, když vím, že zimu cítím jen několik minut při čekání na tramvaj, že světlo si opatřím cvaknutím vypínače a že ohledně práce mám nejen jistý výdělek, ale i bezpečné pracovní podmínky a stále více práv.
Příběh Zaklínače je výrazně odlišný od toho, který nám momentálně servíruje Netflix ve své nabídce. Je ještě syrovější, děsivější a emocionálně mučivější než jeho filmové zpracování, a namísto příšer, kterými se proslavil v počítačových hrách, se výrazně více věnuje politice a moci.
Při čtení jsem často zažívala pocity, které si pamatuji z přípravy na zkoušku z České literatury první poloviny 20. století. Pocitů ze čtení desítek knih o dvou Velkých válkách toho století, zachycujících tolik odporného a nesmyslného utrpení; vojáků, civilistů i pronásledovaných.
Sapkowského fiktivní svět zaklínačů, mágů a příšer nepopisuje hrůzy války a zlovůle moci o nic méně realisticky.
Večer po práci ale už Zaklínače číst nechci. Teď v zimě, kdy po cestě domů slunce už dávno zapadlo a do rozbřesku je daleko, potřebuji nějaký balzám na duši, abych si nenosila domů stres a obavy. A tak raději čtu 10 let s Václavem Havlem od L. Špačka.
Popis Havlova prezidentování z nostalgického pohledu jeho mluvčího je příjemnou pohádkou. Špaček vzpomíná na nejvýznamnější období svého života. Mluví o době vzdálené časově jen jednou generací, ale technologicky, a hlavně společensky už zcela historické.
Pro někoho, kdo politiku začal vnímat teprve až po Havlově smrti, je docela nepředstavitelné, že náš národ měl kdysi prezidenta, jehož jméno budilo respekt po celém světě, i když nosil nepadnoucí saka a neuměl se moc dívat do kamer.
Špačkovy vzpomínky jsou velice nekonfliktní. Neodpustil si pouze kritiku chování Václava Klause, což je vlastně docela úsměvné (a Klausův mluvčí by tytéž události možná popsal jinak). Přes tu smířlivost a nostalgii, se kterou je kniha napsána, si ale čtenář odnese jedno významné nepříjemné uvědomění.
Těžko se dá ubránit pocitu, že v pojetí prezidentování došlo u dalších porevolučních prezidentů k postupnému, a nyní už výraznému obratu. Že prezidentská funkce přestala být vznešeným posláním a břemenem, kde není místo pro ego ani osobní zájmy, ale pouze pro službu lidu (Havel by možná dodal: rozumem a srdcem), a namísto toho se tato funkce stala jakýmsi luxusním důchodem protagonistů politické scény porevoluční doby.
Prezident přestal sloužit svému lidu. My teď sloužíme jemu.