88 jídel

Kdysi jsem tvrdila, že jídlo je mou nejoblíbenější formou umění, a teď mě obtěžuje i výběr donášky. Co s tím, co s tím? Je to jasné, budu to jídlo muset gamifikovat!

Strašně nesnáším otázku „Co si dáme k jídlu“. Není to ani z nějakých feministických důvodů, ta otázka mi přijde otravná, i když zrovna neimplikuje, že bych měla vařit já. Jídlo mě v současné životní fázi prostě absolutně nezajímá. A co hůř – stalo se synonymem k neoblíbené práci.

Za poslední dva roky jsem si prošla restrikcemi jídelníčku v těhotenství, následně opatrným jídelníčkem kojících matek, nutila se do pravidelné konzumace živin, i když se mi vůbec nechtělo, a moje radost z jídla se postupně vypařovala až téměř ke kompletní netečnosti.

Pak do toho přišlo vyvařování potomkovi jeho mrkviček, dýniček, falešné svíčkové a králíků a to byla poslední kapka. Výsledkem je, že na vaření nemám prakticky nikdy chuť. A vlastně ani na jídlo ne. Nemám chuť tématu jídla prostě věnovat jakýkoliv svůj ČAS.

Což o to, ono by to vlastně ani nevadilo, koneckonců na sendvičích, hermelínech a máslových sušenkách se zjevně dá docela slušně přežít, jenomže je tu problém – můj partner jídlo miluje. A to tak, že hodně.

Rád jí, rád o jídle mluví, rád se na jídlo těší. Sice téměř vůbec nevaří, ale asi by se do toho v současné situaci už i pustil, kdybych to jen já dokázala aspoň trochu ocenit.

Neocením.

U mě vládne jídelní apatie, v lepším případě brutální gastro-pragmatismus. To znamená, že sendvič je lepší než svíčková, protože je rychleji hotový a zašpiní méně nádobí. A než při nějakém hodinovém postávání v kuchyni bych partnera viděla raději venku na procházce s dítětem, abych si já mohla doma odpočinout.

Co s tím? Co s tím? A měla bych to vůbec řešit, když dítě kvalitní jídlo dostává a já ho „nepotřebuji“?

Dělit se o jídlo a společně stolovat je odjakživa důležitým rituálem v mezilidských vztazích a může být zdrojem mnoha radostí a pěkných rodinných momentů. Když je chutné, pak může být i zdrojem fyzické rozkoše. Foodgasms hej hou.

To přece stojí za námahu, nebo ne?

Ne, nestojí.

Ano, stojí.

Záleží to jenom na vás a vašem rozhodnutí.

Já jsem přemýšlela a přemýšlela a došla jsem k tomu, že svůj vztah k jídlu změnit chci, chci ho zase začít mít ráda a chci si užívat rodinné i přátelské společné stolování.

Jenže nechuť je nadále veliká a otázka: „Co si dáme k jídlu?“ nadále otravná.

Rozhodla jsem se proto ji vyřešit, i když jen částečně, prostřednictvím Velké hry.

Protože i jídlo se dá gamifikovat.

Představuji vám první verzi plakátu jídelního Catch them all. 88 jídel pro rok 2024. Něco se uvaří, něco se koupí hotové, na něco se vypravím ven.

Vychází to na jednu novou položku cca každé čtyři dny. Bude to snadné a já se projím k vítězství už v půlce roku? Nebo se mi všechno vyškrtat nepodaří?

Navrátí se mi díky tomu radost z jídla? Nebo dokonce z vaření?

Uvidíme.

A nechcete to zkusit také?

Můj plakát najdete zde v příloze, ale můžete si vytvořit i vlastní. Obrázek vám vykouzlí třeba umělá inteligence Dall-e a seznam zformátujete během chvíle v Excelu pomocí SmartArt. Kdybyste nevěděli jak, dejte vědět.

Dobrou chuť!