Možná se divíte, proč mám ve Velké hře takovou blbinu, jakou je „nosit rtěnku“. A to ještě za 36 bodů? Je to jednoduché – protože CHCI nosit rtěnku. Chci si to pro sebe normalizovat, abych ji nosila nenuceně, s radostí a bez pocitu nepatřičnosti – a to jsem bez Velké hry dosud nedokázala.
Velká hra může být o malých věcech, malých posunech, malých přání. Velká hra může být o čemkoliv, co se nám nedaří dokázat jen tak a potřebujeme extra motivaci. Prostřednictvím malých, jednoduchých cílů si můžeme vytvořit nové návyky, rutiny i úplně nový životní styl. Navíc se vždycky hodí mít na seznamu pár relativně nenáročných bodíků, které nám dají pocit progresu, když si zrovna netroufáme na některé větší výzvy.
Funguje to!
Může se také stát, a já věřím, že se to děje neustále, že nám původní jednoduchý cíl, jednoduchá změna přinesou do života absolutně nečekaný důsledek. Nějaký další pozitivní přesah. Nechci se tu pouštět ani do eza ani do spirituality, protože ani jednomu nerozumím. Já rozumím hraní, a tak moje vize je, že i ty drobnosti generují určitě drobné body zkušeností, tedy expy, které přispějí k tomu, abychom se dostali na nový level. A někdy ty malé věci vytvoří nečekané slušně silné combo s životem, a přijdou expí žně.
I drobnosti ve Velké hře nám tedy rozhodně mohou zlepšit život. Ať už jen tím, že nám pomohou k hrdosti (a k výhře!), nebo třeba úplně nečekaně i ještě víc.
Jak jsem začala plnit body cíle „nosit rtěnku“, uvědomila jsem si, že to vlastně není až taková drobnost. Velká většina žen, které potkávám v pražských ulicí, totiž žádnou nenosí. A mamin s kočárem ještě méně.
Nosit rtěnku je jako nakreslit si na sebe terč. Vzdát se možnosti být neviditelnými a stát se napadnutelnými, pomluvitelnými a odsouditelnými. Nebo alespoň tak jsem to vždycky podvědomě vnímala. Jak bych pak neměla mít zábrany, si tu pusu malovat?
Abych svým zjevem nepřitahovala větší pozornost, aby nebylo vidět, že se snažím vypadat dobře, abych nenaštvala kolegyně v práci, nepobouřila ostatní holky na pískovišti, nebo neiritovala paní za přepážkou úřadu.
Prostě abych nevystupovala z řady.
Taková… zbabělost. Takový nesmyslný (?) strach.
Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, a já si nadále myslím, že rtěnka na ženách (a na mužích ještě víc) má u nás výborný potenciál pro takovou hůl.
A proto jsem ráda, že to dneska bylo po dvanácté v kuse, co jsem ve výtahu po cestě ven z bytu vytáhla z kapsy rtěnku (růžovou – ladí mi s kabátem) a vesele si s ní objela rty (umím to už i jednou rukou bez třesu). Stala se z toho moje malá výtahová rutina.
Líbí se mi nosit rtěnku, a i když ještě hledám přesně tu pravou barvu, líbím se sobě, když nosím rtěnku a nosím rtěnku, i když je to vidět.
Protože v tuhle chvíli už nemám strach.
A na to jsem pyšná.
1 komentář u „Rtěnky, malé cíle a zábrany“