Moc dobře nechápu, jak může být tak mladému, ještě se vyvíjejícímu člověku, jako jsem já, už 35 let.
Ale je to tak.
Že třicítka bude vrcholem mládí a bude skvělá, jsem tušila dlouho předem a úspěšně se tak v devětadvaceti vyhnula jakékoliv krizi. Představy o tom, jaké to bude oslavit 35 let, jsem ale neměla. Jako další bod na své imaginární mapě budoucnosti jsem si představovala až čtyřicítku, kdy jako důstojná, lehce vrásčitá (na příklad) politička s pevným pohledem a shovívavým úsměvem budu finishovat svůj gilgameší sen. Jako moudrá stařešina svého kmene.
V kontextu toho, jak se cítím teď, je to hodně úsměvná představa. Dalo by se říct, že ta představa je totálně mimo.
Vrásky i stařešinování jsou, zdá se, někde daleko daleko přede mnou. A já vlastně ještě vůbec nemám chuť se k nim přibližovat.
Stále v sobě cítím mladou, explozivní, dobyvačnou, tvořivou energii. Oheň, který sálá a pálí a přetavuje.
V posledních dvou letech měl určitě někdy na kahánku a citelný kusanec jsem dala do kolíbky svému dítěti, ale oheň přežil a já mám v plánu ho nadále rozdmychávat, nechat ho hořet a sálat, ať se to k mému věku hodí, nebo ne.
Budu ho živit ambicemi, touhami, vztekem i vděkem, dokud každý kousek mě nebude přetaven na tu nejvyšší dosažitelnou kvalitu. Ve 30 jsem to dotáhla sotva tak na stříbro a do čtyřiceti možná, MOŽNÁ dokážu přetavit se až ke zlatu. Ale to ještě nestačí.
Kolik času a tavení asi vyžaduje takový mithril?
Na příklad Winston Churchill se konečně stal ministerským předsedou až ve svých 66 letech! No páni! Ten se načekal.
Tak uvidíme, jak půjde to naplňování gilgameších snů mně.
Není to vždycky lehké v sobě tu zvláštní chtivou, tvořivě-dobyvačnou energii udržet. Snažit se o něco nestandardního, chtít změnit svět, vytesat své jméno do kamene historie. Obzvlášť, když ze svého okolí dostáváte impulzy, že už by to chtělo „dospět a přestat vymýšlet blbosti“.
Ale stojí to za to. O něco se snažit určitě stojí za to.
Žít podle sebe a ne podle ostatních rozhodně vždycky stojí za to.