Přijde mi ohromně zvláštní představit si naši generaci stárnout. Představit si sebe jako babičku a porovnat se s tou mojí, a pak také s mou mamkou, která už je zase babičkou mého synka.
Jsem si naprosto jistá, že moje babička nikdy neměla piercing a nevykouřila jointa. Ani tetování nemá. Babička ráda zahradničí a vždycky ráda četla, a i teď, když špatně vidí, poslouchá alespoň audio knížky (Díky za ně, světe!).
Ani moje mamka nemá tetování. Nic, co by na první pohled prozrazovalo absolvování (divokého) mládí. I ona má ráda zahradu a knihy a umím si představit, že to budou koníčky, které si udrží i ve stáří, ať jí svět třeba nabídne jinačejší radovánky.
No a já sice taky ráda čtu a nemám žádné tetování (což jsem ve své generaci už asi těžce v menšině), ale to zahradničení u mě prohrává s mnoha dalšími koníčky. Zejména s (video)hrami.
A rozhodně v tom nejsem sama.
Přijde mi skvělé, že jsem se narodila do doby takové herní hojnosti. Můžu si do penze vesele odkládat stodvacetihodinová JRPG, nebo různé výzvy v grand strategies a management sims, na které dnes nemám čas, a těšit se, že se k nim jednou vrátím.
Nevím, jaký názor na videohry máte vy, ale už jen uvědomění, že oproti pasivní televizi, kterou jen konzumujeme, videohry vyžadují aktivní práci mozku, jim v mých očích dává preferenci.
Vlastně bych si upřímně opřála, aby se hraní co nejrychleji normalizovalo už mezi současnými staříky a televize se čím dál více upozaďovala. Bude potřeba jim pomoci překonat technickou neznalost, společenské předsudky nebo také někdy jazykovovou bariéru. Ale myslím, že by to stálo za to.
Představte si, jak by se jim (a jejich blízkým) asi změnil život, kdyby se senioři, zejména ti, které trápí omezená mobilita, naučili hrát hry, kde se něco tvoří, kde se vyhrává (a prohrává), kde mohou hrát s ostatními lidmi a bavit se s nimi o nich, prostě kde je spousta věcí stimuluje k tomu, aby cítili pozitivní emoce, nebo bezpečně vyventilovali nějaké ty negativní emoce, aniž by tím ubližovali blízkým. To všechno (video)hry umí a s těmi dobrými je to navíc opravdu snadné!
Moc doporučuji video seniorky youtuberky Britty (Britta Food4Dogs) z Nového Zélandu (video v angličtině zde na Youtube), která popisuje, jak začala na stará kolena hrát videohry a jak jí to pomohlo překonat depresi ze ztráty blízké osoby. Je to skvělý příklad a pěkně se poslouchá.
Jak jsem to uvedla na začátku článku, fascinuje mě představa, že až budu stará, bude velká spousta staříků všemožně potetovaná a místo reálného zahradničení bude hrát farmovací simulace, za to ale třeba aktivně s hromadou dalších lidí.
Představuji si, jak se svými budoucími vnoučaty sedíme u nějaké prastaré herní konzole z naší doby a ukazuji jim, co se v první čtvrtině 21. století hrálo. Jak se nejdřív vysmějí grafice, ale pak ode mě dostanou klepec, protože na nesofistikovaných ovladačích naší doby neumí dobře hrát.
Představuji si, jak během celé zimy sedím s headsetem na hlavě u počítače, hraji s dalšími babkami po síti Sid Meier’s Civilization číslo XII a posílám rodině nevyžádáne screenshoty vítězných obrazovek.
Nebo dokonce jak sedím v moderní vše-obslužné kabině virtuální reality a proháním se po síti v těle mladého avatara, moje děti a vnoučata na Friendlistu, a už mě netrápí ani hlad, ani zima, ani revma, vůbec nic. Trochu extrémní představa už, ale pokud by to bylo východisko z omezené mobility a bolesti stáří, tak hop šup se mnou do kabiny. 🙂
Už na to začínám šetřit.
Co myslíte, bude moje generace, až zestárne (a jestli svět ještě nebude úplně v plamenech), spolu pařit ty videohry, nebo nás to nějak pudově znovu potáhne k té skutečné zahradě a hlíně?
Budeme méně osamělí, když jsme už od mala odchovaní online vazbami, které neznají bariéry fyzického stáří?
A bude ta poslední fáze života před koncem hry díky tomu třeba i zábava?