Možná vás zajímá, jak mi vlastně jde ta moje Velká hra 2024. Podívejte se na obrázky níže. Myslím, že mi jde skvěle!
Měla jsem docela štěstí, že jsem se na začátku rychle vrhla na vyškrtávání svého plakátu 88 jídel a není proto takový problém, že mám nyní hodně omezenou stravu. Také jsem ale absolutně podcenila, jak vyčerpávající bude hledání nového bydlení a stěhování. Moje Hra tím hodně utrpěla.
Jakmile se mi ale povedlo přestěhovat rodinu a trochu se zabydlet (více o tom v jiném článku), pustila jsem se do plnění cílů s novou energií a dosavadní skluz slušně doháním.
Vidíte, jak skvěle ta plnící se tabulka vypadá? Jak hrdě se tam ta zaškrtlá políčka vyjímají a graf skóre se pěkně šplhá nahoru?
Nemáte z toho také dobrý pocit, že plním, co jsem si předsevzala?
A teď si představte, že by to byla vaše tabulka a vaše malá vítězství!
Mám sice splněno „jen“ 181 bodů ze 464, ale mnoho dalších už je vymyšlených a naplánovaných (což je často ta těžší část úkolu) a jiné se konečně stávají rutinou a půjdou snadněji, když jejich plnění už nebude bránit psychický odpor (dívám se na tebe, cvičení Ring Fit Adventure).
Hlavní je se nevzdávat :).
Někdy kolem začátku března se mi to ale vzdát chtělo.
Zaškrtaných políček bylo málo a já měla pocit, že jsem zvládla pouze pečovat o dítě, nosit rtěnku, najít bydlení a přestěhovat se. Nic jiného. Přišlo mi to žalostně málo a musím přiznat, že mě to hodně deptalo.
Byla jsem zvyklá podávat solidní multi-tasking výkony. Jako asistentka top manažerů, a v poslední práci celkem vzato COO, jsem zvládala mít přehled o všem a o všech, řešit problémy za letu i za volantem a nenechat se (alespoň ne zjevně) nikdy, ničím a nikým rozhodit.
A pak přišla potřeba řešení problému nevyhovujícího bydlení a já zjistila, že to s ubrečeným princátkem visícím mi na noze absolutně nezvládám.
Nakonec se mi povedlo najít byt, zařídit hypotéku i přestěhovat se, ale po celé ty tři měsíce, co to probíhalo, jsem se cítila jako neschopný loser a vztekala se a brečela častěji, než za celý předchozí rok.
Teď po skoro dvou měsících už to celé hodnotím jinak a jsem na sebe dokonce i hrdá.
Zvládla jsem to. Byl to velký krok, velký stres, velká odpovědnost. A já to zvládla.
A Hru jsem také nevzdala a teď s velkou vervou doháním, co jsem zameškala.
Škoda jen, že jsem se kvůli tomu tolik deptala!
Došlo mi, že Velká hra může člověka stresovat, zejména pokud ji bere vážně a životní okolnosti mu ji v něčem ztíží. To ale rozhodně není jejím cílem, a tak, pokud by se vám to někomu stalo, prosím postupujte následovně:
Když cítíme, že Velkou hru nedokážeme hrát, je potřeba zanalyzovat důvody. Tlačit to na sílu není řešení. Vzdávat se je špatné řešení. Správným řešením je být k sobě upřímní, pracovat s okolnostmi a když je to potřeba, Hru přenastavit.
Jak houževnatost, tak přizpůsobivost (resilience a adaptability) patří mezi nejdůležitější skilly, které si můžeme v životě osvojit. Je ale potřeba vědět, kdy který z nich použít.
