Před pár dny večer jsem dostala velikou chuť zahrát si některou ze svých oblíbených strategií. Hvězdy mi přály, dítě usnulo rychle a já tak už před osmou bootovala Sid Meier’s Civilization 6, vedle mě místo večeře miska chipsů a lahev Fanty… no jako za mlada. Paráda! A velká vzácnost.
Nastavila jsem si hru na druhou nejvyšší obtížnost a po několika hodinách příjemného hraní jsem si uvědomila… že ji už nemůžu vyhrát.
Pocítila jsem obrovskou frustraci – ty hodiny zábavy, které jsem si ještě před chvílí tolik užívala, najednou nic neznamenaly. Přetavily se v pocit vyhozeného času. A to jen proto, že jsem nevyhrála. Kdybych vyhrála, cítila bych se skvěle.
Kde byla chyba? Měla jsem si zvolit nízkou obtížnost, abych zaručeně vyhrála? Měla jsem se víc soustředit a být prostě lepší? Nebo jsem neměla hrát vůbec?
Bručela jsem a skučela, a pak mě napadlo, že herní obtížnost je něco, co je dobré reflektovat i v reálném světě. A že to, jak si ji nastavíme tam, kde to jde, hodně ovlivňuje náš herní zážitek.
Hic článek.
Jedna velká životní nespravedlivost tkví v tom, že si nemůžeme vybrat tu úplně první, primární herní obtížnost. Tu, která stanovuje, s jakými zdroji můžeme počítat od začátku – tu, do které se narodíme.
Je zatracený rozdíl, jestli ve hře přežití spawnujeme u zdroje vody a králičí nory, nebo na poušti. A v životě je zas velký rozdíl, jestli se narodíme do milující rodiny žijící v míru a dostatku, nebo do výrazně méně šťastných poměrů. A v životě, na rozdíl od her, si nemůžeme zvolit reload.
Už v dětství a zejména pak v dospělosti si ale herní obtížnost ma mnoha místech a v mnoha situacách zvolit můžeme. Děláme to pravděpodobně každý den, i když si to neuvědomujeme.
Snaha mít samé jedničky, vydělávat velké peníze, nějak vypadat nebo zdolávat rekordy, to všechno jsou úrovně obtížnosti, které můžeme (pře)nastavit podle vlastních preferencí, sil a ambicí. Nejsou přednastavené žádnými zákony nebo přírodními silami, i když nám to tak může připadat.
Kolik lidí si asi neadekvátně zvyšuje herní obtížnosti, aby je pak zabíjel stres, úzkost, apod.
Kolik lidí zase ze strachu z prohry hraje jen na jistotu a připravuje se o nové zkušenosti a posuny.
A kolik lidí se z toho samého důvodu rozhodne té a oné hry vůbec nezúčastnit.
Podívejte se teď na svou Velkou hru (života a) času. Zkuste si vizualizovat, kde jste si nastavili jakou obtížnost a co vás k tomu vedlo? Možná tady ……. je ta úroveň moc vysoká a když své ambice zkrotíte, můžete ušetřenou energii použít na nějakou výzvu obtížnosti zase tady……. Možná u téhle ……. úrovně jste se přizpůsobili svému partnerovi, a přitom byste ideálně rádi hráli na jinou. A možná tady ……. už prostě nemůžete a hodila by se vám pomocná kolečka.
Tak pojďte do toho. Změňte to.
Jsem rozhodnutá nadále hrát Grand strategie na vyšší a vyšší obtížnosti, ať už to povedel k výhře, nebo někdy ne. Vím totiž, že mě i ty prohry učí to, co se učit chci.
Na druhou stranu začínám oceňovat i existenci ultra lehkých herních módů, u kterých by dříve moje mladší a nafoukanější ego protáčelo oči. Proč si nenechat pomoci, abychom neztráceli čas tam, kde nám normální nebo vyšší obtížnost nic lepšího nepřinese?
Přemýšlet o tom, na jakou obtížnost hrajeme život, může být ze začátku hodně abstraktní. Čím více o tom ale přemýšlím, tím snadnější pro mě je si uvědomovat, jak ty různé úrovně u konkrétních her vypadají, a kterou verzi tedy pro mě má cenu hrát.
A to mi přijde ta správná strategie.
Pojďme to zkusit. Nehrát defaultně podle většiny, ale zvolit si všude, kde to jde, vlastní obtížnost podle toho, jak si myslíme, že to bude nejlepší pro nás.
Co si o tom myslíte?