Celý měsíc bez jediného řádku. Bída. Bída.
A co jsem ten měsíc dělala? Z těch příjemných věcí: šla do kina na film Deadpool a Wolverine (skvělé odreagování + bod do Velké hry), zakiltovala si na skotských slavnostech na Sychrově, a třeba také konečně, KONEČNĚ, začala zase normálně jíst.
4 měsíce o rýži, vodě, pár druzích ovoce a zeleniny a ještě méně variací masa (žádné koření, omáčky, vejce, cokoliv z mléka, obilí nebo sóji) se mnou silně zamávaly. Jídlo z restaurací bylo bez šance, cokoliv předvařeného nebo zpracovaného také většinou obsahovalo zakázané ingredience a z obyčejného chození do sámošky se pro mě rychle stala depresivní a psychicky náročná disciplína.
Opět se potvrdilo, že si má člověk dávat pozor na to, co si přeje – na začátku roku jsem si posteskla, jak mě jídlo už netěší a jak nemám vůbec motivaci k jakémukoliv trochu sofistikovanějšímu vaření. A hle: život mi hned nadělil propustku. Nejenže jsem nemusela vařit rozmanitá a chuťově zajímavá jídla, ale dokonce jsem byla donucena k pravému opaku – stáhnout kreativní vaření na základní ingredience a mdlou chuť nechuť.
Jsem ten typ kuchaře, co se po většinou doma rozhlédne, jaké potraviny mají před koncem životnosti, a podle toho něco uvaří – chutě páruji v hlavě. Neříkám, že se nikdy nespletu, ale za ty roky aktivního ochutnávání a vaření jsem nasbírala slušné množství XP a mám pocit, že vařím dobře (když chci).
S těmi všemi omezeními, která moje protialergenní dieta vyžadovala, jsem ale nedokázala vymyslet téměř nic.
A najednou jsem zjistila, že pro mě dobré jídlo vlastně důležité je.
Přesně ta drobná životní facka, kterou jsem potřebovala.
Teď už mám konečně po dietě a dobré jídlo si u mě stojí náramně vysoko. Navíc se mi zresetovaly chutě, takže všechno vnímám silněji (mám ten pocit).
Je to úžasný pocit zakousnout se do měkoučkého hermelínu, nechat na jazyku rozpustit šlehačku, nebo si vychutnat explozi umami v dobrém pho-bo vývaru. Aaach. Ta radost. Ten luxus. Ta nádhera.
Nalijme si ale čistého vína (mňam) – tahle nádhera trvá jen krátce. Chuťové pohárky jsou pěkné mršky a velice rychle přestávají vnímat. Pokud se člověk na jídlo nesoustředí, stane se po prvních pár minutách z rozkošnického vychutnávání jen bezhlavé hltání.
A kdo má dnes čas se na jídlo doopravdy soustředit, no nemám pravdu? Rozdělit pozornost mezi jídlo a mobil je přece tolik lákavé. 😉 😉 😉
Já si to vychutnávání ale chci udržet co nejdéle. Díky těm čtyřem asketickým měsícům jsem si vysloužila chuťový restart a s ním skvělou příležitost stravovat se více uvědoměle. A jsem si jistá, že by to prospělo nám všem.
A tak chci teď sobě i vám přednést takovou malou Velkou jídelní výzvu:
„Podívat se na každé sousto, které vkládám do pusy.“
Jednoduché, no ne?
Ale podaří se vám se toho držet celý den/týden/měsíc/rok?
Držím place!