Velká hra 2024, roční dítě a já
Na Velké hře mě nejvíc baví, když mě nutí být kreativní. A jelikož Skotsko Čechům vyhlásilo karanténu, bylo jasné, že na splnění kolonky West Highland tracku bude potřeba trošku ohnout pravidla. Trošku hodně. Bodík jsem ale vzdát nechtěla, a tak jsem se rozhodla vyrazit na místo, které ve mně svými charakteristikami vzbuzovalo podobný respekt, ale…
Bylo to opravdu těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem sebrala odvahu a udělala to – podala jsem výpověď v práci. A možná bych se k tomu ani neodhodlala, kdybych si neuvědomila, že se v práci cítím, jako když se mi rozpadal poslední vztah. Ono to má totiž hodně společného. Vztahy sice můžou skončit pořádným výbuchem, ale…
V krásném elastickém amfiteátru pod Žižkovskou věží zahájil Nohavica svůj recitál poděkováním osudu za každý koncert, který v této bláznivé době může odehrát, a jeho vděk působil stejně, jako slova jeho písní; opravdově, upřímně a pokorně. Sebevědomý, nenucený Jaromír střídal hloubavé balady s veselými písničkami a já dýchala, smála se a slzela v rytmu jeho…
Koncentrace pánských kolenou vykukujících z kiltů a vlněných podkolenek se tenhle víkend na zámku Sychrov pohybovala v hodně vzrušujících hodnotách. Pořadatel směl kvůli státním nařízením prodat pouhých tisíc lístků, o něž se samozřejmě nejvíc poprali oddaní fanoušci, kteří mají tento tradiční oděv dávno ve svém šatníku. Skotské hry na Sychrově letos oslavili už dvacetileté výročí,…
„Jenomže ono jde taky o ten opačnej směr, ne?“ „Že se nikdo nepročte tebou až na konec?“ „Přesně tak. Člověk se přece chce dát poznat, ne? A teď tebou ti lidi jenom tak listují. Přijde mi, že jestli mám pět set stran, Nina si naposledy ohnula rožek někde na dvě stě dvacáté. Dostala se asi…
Stály jsme s kamarádkou na vyhlídce na Vyšehradě a z krásných nových šálků upíjely svěží zelený čaj. Slunce začalo zapadat, zmírající paprsky ozařovaly hradby tajemným, melancholickým světlem, končil Čajomír. Prošly jsme se po obvodu hradeb a kamarádka se zastavila u druhé lavičky od konce. Právě u té, kde jsem před několika lety poprvé zažila bolest z neopětované lásky. „Jednou…
Druhý den u jezer, vybírám si delší variantu kratší trasy. Bez sluchátek, s vyplým internetem, prostě sama se sebou. Dělá to divy. Dojíždím ke zvláštní kovové konstrukci rozhledny Rezavý hřebík, jejíž majestátní výška a korodující povrch by vlastně mohly být skvělým symbolem Velké hry času. Miluju rozhledny; dívat se svrchu na krajinu pod sebou a alespoň na chvíli…
Po inspekci tabulky Velké hry se ukázal nepříjemný fakt, teda to, že jsem prostě líná. V druhé polovině léta jsem byla asi 200 překonaných km ve skluzu a s plaváním jen na 1 ze 12, takže to začínalo být docela průšvih. Narychlo, abych si to nerozmyslela, jsem do auta naházela brusle, stan a další nezbytnosti, šlápla na…
Ššš-abu ššš-abu, zpívá přede mnou kotlík plný božského vývaru. Po mé pravici nádobka na saké s krásnou malou karafou, po levici dva tácy surovin čekající na horkou koupel. V kotlíku už se vyváří první dobrůtky; malé žampiony, šitake houby a ještě jiné, pro které nemám pojmenování, porce listové zeleniny, kolečka cuketky a kukuřice, předvařené nudle na zasycení…
Za oknem ubíhá česká krajina ve slunečním svitu. Ruce na volantu, na sobě elegantní letní šaty s kloboukem a rukavičkami, v kufru batoh s věcmi k vodě. Vyjíždím sama samotinká, jak kůl v plotě, jak osamělá teniska. Svrchovaná paní svých kroků, najednou tak volná a nezávislá na jiných, v autě s plnou nádrží a stovkami kilometrů možností před sebou. Samota, jež…