Kniha Ve Skříni pro mě byla velkým zklamáním a její ocenění Magnesií Literou opravdu velkým překvapením.
Nalákala mě na velice zajímavou existenciální premisu – mladá žena se ocitne zcela bezprizorní a rozhodne se přespávat ve vyhozené skříni schované ve vnitrobloku domu.
Zmatečné časové linky a postupné odhalování okolností, které hrdinku do její komplikované situace dostaly, mě udržovaly v napětí. Některé zvraty jsem skutečně nečekala. Jazyk byl květnatý, vnitřní monology zajímavé a občas mě přinutily přestat číst a dlouze se zamyslet.
Jsem znovu v roli zachránce. … Ale kdo zachrání zachránce? A nechá se vůbec zachránit?
“Ty seš přece dost na marmelády.” Byla jsem na marmelády. Když člověk žije rád, užívá si různé věci, třeba marmelády. Když ale nežije rád, nechce o existenci skvělých marmelád ani vědět.
Přicházíš domů, otrávený ze štrapácí s uklízečkou a schůzování, taky unavený! Unavený je nejčastější slovo tvého života, žiješ, abys byl unavený.
Ale pročetla jsem se na konec… a nic. Žádná pointa, žádný závěr. Bylo mi to líto – takový zmařený potenciál. Snad by kniha potřebovala dodělat, dozrát? Získat si trochu odstupu, aby se autorka tolik neutápěla ve své moudrosti a více se zamyslela, co chce vlastně svým dílem říct?
Kniha skutečně obsahuje zajímavé myšlenky a autorčin způsob psaní je originální, ale příběh skutečně postrádá konec, jeho hrdinka je (nezáměrně) nesympatická a motivy jejího chování mi nedávaly smysl, ač jsem měla pocit, že by podle autorky měly.
Celá titulní premisa na mě nakonec působila falešně a senzacechtivě. Nalákala mě na lidské strádání, a tak jsem čekala strádání skutečné, a snad i statečné řešení těžké situace mladým opuštěným člověkem. S hrdinkou, které by stačilo otevřít pusu a její široká (a funkční) rodina by ji podala pomocnou ruku, jsem ale soucítit příliš nedokázala.
Je možné, že jsem něco nepochopila?